Je to docela vtipné, ale česká legislativa pojem finanční poradce NEZNÁ. Tento pojem mají v zákonech definovaný například naši sousedi Slováci. Proto u nás označení finanční poradce může používat kdokoliv.
Případně je tohle označení často modifikováno – např.: finanční konzultant nebo správce majetku – aby se lidé trochu odlišili nebo aby si je lidé přímo s tímto řemeslem nespojovali, jelikož to v některých lidech vyvolává dobrý dojem z důvodu divoké historie finančního poradenství v ČR.
U nás zná zákon jen pojem ZPROSTŘEDKOVATEL, který se následně dělí na zprostředkovatele jednotlivých finančních produktů – zprostředkovatel pojištění, zprostředkovatel spotřebitelského úvěru nebo investiční zprostředkovatel.
Aby se člověk mohl stát zprostředkovatelem, musí mít úspěšně za sebou maturitní zkoušku a musí složit odbornou zkoušku ke všem zmíněným produktům u zkušební instituce akreditovanou ČNB.
Zkoušky se dost podobají zkouškám z autoškoly, kdy zkoušený má k dispozici soubor otázek a odpovědí, které se můžou objevit na zkoušce.
Ty jsou rozděleny do 3 částí: otázky s jednou správnou odpovědí, otázky s více správnými odpověďmi a praktický příklad.
Tohle je skutečně jen základ, který je potřeba k výkonu profese finančního poradce. Pokud to někdo ale myslí skutečně vážně, tak ve svém vzdělávání dále pokračuje např. ve formě získání profesních titulů.
Finanční poradce může získat titul PFP (Poradce finančního plánování), který pak může navýšit na EFA (European Financial Advisor) a celé to zakončit titulem EFP (European Financial Planner), což je nejvyšší možný titul pro finanční poradce.